Charles Sealsfield - Tokeah aneb Bílá růže
Další osobností výstavy na téma HUMANITA A SVOBODA je Charles Sealsfield, vlastním jménem Karel Postl. Narodil se 3. 3. 1793 v Popicích u Znojma jako nejstarší z jedenácti dětí sedláka a rychtáře Antonína Postla. Ve Znojmě vystudoval jezuitské gymnázium. Rád se toulal Podyjím a jedna z nejkrásnějších vyhlídek nese jeho jméno. Pomník má i v Horní aleji ve Znojmě.
Byl ovlivněn josefínským osvícením a vyznával myšlenky demokracie. Vystudoval teologii. Zde ho svými přednáškami ovlivnil profesor náboženské nauky Bernard Bolzano. Po studiích se stal sekretářem řádu křižovníků. Nedovedl se smířit s praktikami útlaku policejního státu, cenzurou a po kritice zaostalosti státního zřízení, popisu policejního státu a jeho vlivu na morálku se rozhodnul pro exil. Pod falešným jménem Carl Sidons se dostal do Ameriky a pod jménem Charles Sealsfield získal americké občanství. Psal knihy, které si v Americe získaly oblibu.
V roce 1928 v New Orleansu vydal knihu Tokeah aneb Bílá růže pod jménem Charles Sealsfield. Sealsfieldův román Tokeah vyšel téhož roku jako Cooperův Poslední Mohykán, který rovněž přežil století. Saelsfield jde proti Cooperovi dále: neidealizuje si Indiány, neromantizuje. Vidí je i ukrutné, tvrdé a nedůvěřivé, leckdy neschopné pochopit situaci. Ale odhaluje současně kořeny všech negativních vlastností nových kolonistů, jejich ziskuchtivost, bezohlednost a vypočítavost. Připomíná to trochu i Karla Maye, jenomže May začal své první příběhy vydávat až kolem roku 1875, téměř půl století za Charlesem Sealsfieldem.
V románu Tokeah najdeme kromě nadšených slov o demokratičnosti nových obyvatel země také slova zklamání. Autor se nemůže vyhnout tomu, aby neviděl, jak se původní ideály začínají rozpadat. O několik desetiletí později se pak přesvědčil, že ideály se rozpadly nadobro a zbyla jen hrubá zásada „Peníze jsou moc“. Proto se úplně odvrátil od Ameriky a dokonce si zakázal, aby se tam jeho díla vydávala.
Kdo to vlastně byl Charles Sealsfield? Nikdo o něm skoro nic nevěděl. Leda snad vydavatel jeho knih, ale ten byl vázán tajemství a jeho identitu neprozradil. Ostatně – bylo velice obtížné dostat se panu Sealsfieldovi na stopu. Měnil často místa svého pobytu. Jako dopisovatel žil v Londýně i v Paříži, často se vracel do Spojených států a nakonec se usadil ve Švýcarsku. Tam se zřejmě cítil nejvolněji. Vydával další a další knihy, ale svůj původ nikomu neprozradil, takže se o něm mluvilo jako o Velkém neznámém nebo o novém Monte Christovi.
Teprve roku 1864, kdy Charles Sealsfield ve švýcarském Solothurnu zemřel, bylo jeho tajemství prozrazeno - až v závěti odhalil svou totožnost.
Z knihy jsme Vám přepsali krátký úryvek, ve kterém autor popisuje zajímavý pohled Indiánů na ženy:
Charles Sealsfield – TOKEAH ANEB BÍLÁ RŮŽE
Kapitola pátá – strana 35
Indiáni mají kromě mnoha ušlechtilých a znamenitých rysů, které společně tvoří jejich národní charakter, a to takový národní charakter, jehož morální výšky a hloubky nebyly dosud ani zdaleka patřičně oceněny, ještě rys, který je jim méně ke cti, a který by pozorovatel mravů raději přešel. Je to nápadně drsná, sobecká lhostejnost, nebo spíše bezcitnost, s níž nakládají se svými ženami. Bezcitnost, která zná jen málo rozdílu mezi těmito nešťastnými tvory a domácím zvířetem.
Národ, u něhož žena nestojí na stupni přiměřeném jejímu původnímu postavení, zůstane vždy méně nebo více barbarský; nejsprávnějším měřítkem osvícenosti národa je poměr mezi druhou a první polovinou v soukromém a veřejném životě. Posláním ženy není život tažného zvířete, ani být otrokyní smyslných chtíčů mužových – nemá být ani frivolní hračkou hodin zahálky, ani modlou pošetilých vášní. Má být svému muži společnicí v dobrém i ve zlém, má se podílet na citech, které ho skličují i povznášejí, má být nejdůvěrnější přítelkyní jeho srdce, majákem jeho rozumu, který ho vede po životní stezce. Má být ochraňujícím duchem příštích generací. Má povzbuzovat mužovy ubyté smysly a tak, jako je ochraňující bohyní domácí svatyně, má ji pomáhat ochraňovat i odvahou a pevností, aby se žádná bezbožná ruka na ní neprohřešila. Jen ten národ, kde žena toho dosáhla, kde se vznesla tak vysoko, jen ten národ dozrál k svobodě.
Knihu z německé předlohy Tokeah oder die weisse Rose (Ministerium für die Nationale Verteidigung, Berlin 1957), přeložila a doslovem opatřila Milada Šimšová. Obálku a ilustrace navrhl Jan Javorský. Vydalo vydavatelství a nakladatelství práce v knižnici Románové novinky v květnu 1959, 1. vydání – náklad 25 000.